Já a můj diabetes :-)
Na úvod uvažuji, zdali to mám psát formou povídky, která samozřejmě zahrnuje vyprávění, nebo začít odborně, léklařsky..ale to by asi nebylo tak záživné... no... tak jdu na to:-)
Psalo se dne 22.2.2006 .... jaké to zvláštní magické datum. Čtyři dvojky v jednom datu, už tohleto určitě na něco poukazovalo. Je strašně zvláštní, že dvojky jsem odmalička nenáviděla...ale k věci. Když zavzpomínám ještě o pár dní zpět...vybaví se mi dny proležené v posteli, slabost, touha jít ven nebo do školy za kamarády, ale jak jsem mohla, když mi dělalo problém jenom vztát z postele a zajít si do kuchyně pro trochu vody či do koupelny a nebo na moje, tehdy nemálo navštěvované, WC. Měla jsem chřipku. Toť také bylo vysvětlení mojí lékařky (pro jistotu neuvádím jméno, protože kdoví, kolik lidí po přečtení tohoto přízpěvku chtělo, aby plnila i nadále svou funkci, i když, nikdo není neomylný a já ji to v podstatě nikdy neměla za zlé....spíše moji rodiče) na mé opakované chození na WC, vysoká teplota, slabost, afty v ústech, propadlé oči a ve čtrnácti letech pouhých 36,7 kilogramů. Ti, kteří o diabetu vědí více, jistě tuší, že hubnutí bylo způsobeno diabetickou ketoaciózou, kdy došlo ke spalování tuků a jiných procesů v těle. Každopádně má dětská lékařka mi předepsala léky, nějaké mastičky na afty, a že to mám vyležet. Ani ne za týden jsem se dostavila k lékaři znovu. A jelikož mi už bylo 14let, doprovod matky jsem nepotřebovala. Možná proto mě lékařka "odbývala" a opět mi jen předepsala léky. Totéž se dělo shruba za 2 dny, kdy mi bylo čím dál hůř. A protože výsledek nebyl žádný a já se matce téměř ztrácela před očima, šla na další kontrolu se mnou. Každá matka se bojí o své dítě, možná proto byla ten den na lékaře nepříjemná a svéhlavě požadovala odběr moči a krve. Když pak sestra vložila do sklenice s močí testovací proužek, nevěřícně na něj koukala a dalo by se říct arogantním tónem do vzduchu vyslovila větu, která mi utkvěla do teď v mysli: "Ona má v té moči snad úplně všechno!". Tohleto byla asi poslední kapka a já koukala z okna našeho auta na šťastně pobíhající děti kolem svých rodičů. Jela jsem do nemocnice. Byla jsem témeř psychicky na dně. Já i máma jsme tušili, že to bude diabetes a já jsem nemohla uvěřit tomu, že se mám rozloučit se sladkým a píchat si inzulín (v té době jsem byla naprostý laik). Dorazili jsme do nemocnice a šli na příjem. Tenkráte s námi jel i můj otec (nevídaná věc). Na příjmu jsem se dozvěděla další šokující věc. Prý je pro mne velmi nebezpečné se nadále věnovat koním a už vůbec ne jet na tábor zaměřený na jezdecký sport. V této situaci si myslíte, že se vám bortí pevná půda pod nohama. Pak mne ujistili, že sladké budu moct i nadále, protože, jak se dozvíte v odborném článku o diabetu, budu celoživotně na inzulínu. Po dokončení přijímací správy mne umístili na jednotku intenzivní péče, kde jsem byla připojena na dvě infúze. Jedna s inzulínem, druhá s tekutinami a živinami. Byla jsem vysoce dehydrovaná, i když jsem pila "o sto šest". Pak mne připojili na 3 elektrody a tlakoměr. Na JIP jsem byla kolem 6-ti dnů, z toho 4 dny na infúzích. Kdybych ten konec měla rychleji shrnout... 3/4 roku jsem byla na perech, a dnes již jsem na pumpě. A koním se věnuji stále a dokonce chodím i do jezdeckého klubu, kde 2x do týdne pravidelně jezdím :-). Takže chci všem, kdo mají zkušenost s diabetem a přečetli si tento můj článek, říct, že nemoc neplní jen funkci nepřítele, ale i kamaráda a dá se s ní dělat cokoliv, jen ji musíte, jako svého přítele, dobře poznat :-)...
A ještě jedna malá poznámka...pustili mě z nemocnice dne 3.3.2006....:-)