Johnatanův osud, část 1.
Johnatanův osud
část 1.
14.7.1564
Najednou sebou trhne, odkryje peřinu a posadí se „Co to bylo??“ řekne si sám pro sebe….rozhlédne se po temné místnosti a snaží se napnout sluch, odkud vycházejí ty podivné zvuky….jeho oči si pomalu začínají zvykat na temno…Rukou rychle nahmatá kulaté brýle položené na nočním stolku a nasadí si je…. Po chvíli, strávené ve ztíženém pocitu strachu, se koukne směrem k otevřeným dveřím a všimne si temných stínu vedle v pokoji. Opatrně se postaví, sebere svého nejvěrnějšího přítele a po špičkách, co nejtišeji, se snaží dostat ke dveřím. To co vidí, mu okamžitě zastaví dech. Cítí jak se mu slzy derou do očí a pocit strašlivého nesnesitelného strachu se mu valí do plic a nutí ho to řvát. Řvát na celý svět. Avšak sucho v hrdle a znenadání ztracený hlas mu to nedovolí. Nemůže se ani pohnout, nedokáže vyslovit ani hlásku… Bolest stoupá od srdce do všech částí jeho těla. To co vidí, nikdy nezapomene. Temné stíny, obrysy nějakých postav vráží jednu ránu za druhou do zkrvaveného těla ležícího na zemi. Tělo patří jeho otci. Johnatanovi je teprve 15 let. Po chvíli se vzpamatuje, po špičkách se vrátí zpět, otevře okno a tisknouce svého nejvěrnějšího přítele na hrudi překonává široký parapet. Jakmile je na druhé straně. Jako by mu strach ukázal směr a jeho nohy se dali do takřka neuvěřitelně rychlého pohybu. Běžel tak rychle jako nikdy, věděl přesně kam má namířeno. Kdysi v lese s otcem postavili malou dřevěnou chatku na stromě, kde se jako malý schovával před svými vrstevníky, kteří ho neměli moc rádi. Teď však otce ztratil. Opět se mu vlévají slzy do očí, vběhne do temného lesa a hlas jakoby se mu navrátil. Křičí…..
Jeho naříkavý pláč ustal, omyje si tváře u nedaleké studánky a snaží se dostat to chatky na stromě. Pod sklopenou falešnou kůrou jedné stěžejní větve nahmatá drobný klíček a pootočením jim v zámku se dostává dovnitř. Rychle za sebou zamkne, sedne si do kouta a jeho smutek nabírá na síle. Opět pláče, tentokrát už tiše…zanedlouho usíná stále si tisknouce svou knihu. Ano, jeho nejvěrnější přítel je kniha. Jakmile se naučil psát, zapisoval si všechny zážitky, všechny ty nádherné chvilky strávené tenkráte ještě i s maminkou…než….než jednoho dne zmizela a už se neukázala. Bylo mu tehdy 11 let.
Sluneční paprsky zářící skrz okno ho začaly pálit na tváři, opatrně otevře oči, avšak ihned je díky tomu nepříjemnému světlu opět zavře. Zkusí to znova…jeho oči si už navykly…. Jeho pohled sjede na šedivou knihu, položí si ji na klín a otevře na náhodné straně, listy stránek se však přetočí samovolně o pár stran dopředu… vyjekne a rychle hodí knihou do kouta….po chvíli se pro ní vrátí a schválně otevře knihu na první stránce….to co se opět stalo, bylo neuvěřitelné….listy se opět přetočily na tu samou stránku jako před tím….přečte si tedy datum zápisku a svraští čelo bolestí. Zápisek je sepsán 8.3.1560, týden před maminčiným zmizením… Tenkráte se na ní moc zlobil, protože mu do knihy sama napsala vzkaz, a k tomu nesmyslný. Pamatuje se, jak na ní křičel, ale ona mu neodpovídala a dál jakoby pletla jeho svetr s rudě červeným nápisem „Memoria“ a koukala se z okna….trucuje, pomyslel si a odešel s knihou opět do pokoje. Kéž by ten čas mohl vrátit zpátky, zavzpomínal. Opět sklopil oči a pomalu začal číst….
O čem ten zápisek byl? Nechte se překvapit v části druhé :-)